Významní absolventi
Doc. Ing. Jan Lacina, CSc.
Od roku 1974 působil v krajinovědném Geografickém ústavu ČSAV v Brně a od roku 1993 v Ústavu geoniky AV ČR.
Tišnovský rodák (1944) maturoval na zdejším gymnáziu (tehdy jedenáctileté střední škole) roku 1961 ve třídě PhDr. Vlasty Šanderové. Roku 1966 absolvoval brněnskou lesnickou fakultu a několik let se věnoval stanovištnímu průzkumu lesů v různých částech bývalého Československa. Od roku 1974 působil v krajinovědném Geografickém ústavu ČSAV v Brně a od roku 1993 v Ústavu geoniky AV ČR. Na těchto akademických pracovištích se zaměřil na hodnocení vlivů rozmanitých antropických aktivit na krajinu jakožto životní prostředí, zejména na vegetační složku. Byl například členem kolektivu, který vyvinul koncepci a metodiku územních systémů ekologické stability krajiny, jednoho z hlavních nástrojů ochrany přírody. Jejich navrhování se věnoval i na Kubě. Zaměřil se i na krajinněekologickou interpretaci klasické krajinomalby. Inicioval vyhlášení řady zvláště chráněných území zejména na rodném Tišnovsku. Na Mendelově univerzitě přednášel geobiocenologii a ochranu přírody, několik let učil i na Masarykově univerzitě. Kromě autorství a spoluautorství stovek odborných statí se věnoval i popularizaci v rozhlase a televizi, roku 1986 spoluzakládal brněnský časopis ochránců přírody a krajiny Veronica. K jeho spíše beletristickým publikacím patří knihy Květnice a příroda Tišnovska (1999), Kousíček modré (2015) a Klucanina (2017). Ve volných chvílích se věnuje i hravé výtvarné tvorbě, zvláště kolážím.
“První kapitolu svého DENÍKU MATURANTA, jehož titulní stranu vyzdobil nejen hudebně, ale i výtvarně talentovaný Aleš Sigmund, jsem 1. září 1960 uvedl slovy Caesarovými: Alea iacta est! - Kostky jsou vrženy! Na přelomu 50. a 60. let byla latina nepovinná. I my, kteří jsme do ní chodili, jsme znali pramálo. O to častěji a raději jsme dávali na obdiv svou vzdělanost právě latinskými citáty. Několik jsme jich totiž pochytili především díky Dr. Václavu Komárkovi, který jako klasický vzdělanec jimi rád prokládal své dlouhé ředitelské proslovy ve školním rozhlase. Teprve po letech jsem si uvědomil, že ústy svých oblíbených ‘starých latiníků’ se nám snažil v té jinak rádoby jasně černobílé době naznačit i širší a složitější dimenze vnímání světa. Při jeho výuce biologie se tabule hemžila šipkami od jednoho pojmu k druhému; neučil fakta, ale naznačoval souvislosti, učil přemýšlet. A nemohu zapomenout, že nad naším poněkud zlobivým trojlístkem (Aleš Sigmund, Jaroslav Komprs a já) držel ochrannou ruku. Dokonce nám svěřil klíč od biologického kabinetu, abychom si tam mohli mezi rozmanitými exponáty studovat. Musím přiznat, že jsme se tam ve společnosti gymnaziálního kostlivce Oskara spíše znamenitě bavili.
Výbornou znalkyní českého jazyka a literatury byla naše třídní Dr. Vlasta Šanderová. Bohužel až příliš často věnovala své hodiny dlouhým lekcím slušného chování. Ale bylo bezesporu především její zásluhou, že jsme na besedách v Tišnově poznali básníky a spisovatele Oldřicha Mikuláška, Jana Skácela, Dominika Tatarku, Jaromíra Tomečka. A byla to ona, která iniciovala naše kulturní brigády – estrádní pásma scének, recitací, zpěvu, kterými jsme obšťastňovali třeba družstevníky v Kozárově, pracovníky státního statku při senné brigádě na Šumavě či pacienty tišnovské nemocnice. V těch dávných dobách, kdy televize teprve začínala a ani rádio ještě neměl doma každý, byla naše vystoupení vítána!
A aspoň do třetice vzpomenu naši matikářku profesorku Boženu Kociánovou, ta byla skutečný ‘metr’, jak se říká. Na jeden zátah dokázala dát pětku celé třídě, ale naučila! Jak jsem jí pak byl vděčný při studiu lesního inženýrství – matematika mi tam nedělala potíže, naopak jsem ji učil pár spolužáků.
Škoda, že ta tišnovská středoškolská studia trvala jen tři roky. Byli jsme o rok ochuzeni, a to jsme přitom ještě byli samá brigáda. Pomáhali jsme místo vyučování v zemědělství – při vybírání brambor, sklizni řepy, okopávali kukuřici, stavěli teletník s vysokou podestýlkou… Ale snad právě tyto brigády nás ještě více stmelily. Vzpomínáme a vracíme se rádi. Budova tišnovského gymnázia byla pro nás tou zásadní bránou do života.”