Významní absolventi
prof. PhDr. Michal Miovský, Ph.D.
Je členem vědecké rady Univerzity Karlovy v Praze a členem vědecké rady ministra zdravotnictví ČR.
Klinický psycholog a psychoterapeut. Absolvent jednooborové psychologie na FF MU v Brně a postgraduálního studia na FF UP v Olomouci. V roce 2005 byl na Palackého Univerzitě v Olomouci habilitován v oboru klinická psychologie a v roce 2012 byl jmenován profesorem Karlovy univerzity taktéž pro obor klinická psychologie.
Svoji profesní dráhu začínal jako preventivní a poradenský pracovník ve Sdružení Podané ruce v Brně, kde později pracoval jako vedoucí Denního psychoterapeutického stacionáře Elysium a ředitel sekce léčebných zařízení. Paralelně s tím se profiloval v oboru klinická psychologie na Psychiatrické klinice Brno-Bohunice.
Od roku 2001 do roku 2005 pracoval jako vědecký pracovník Psychologického ústavu Akademie věd ČR a působil jako odborný asistent na Katedře psychologie Univerzity Palackého v Olomouci. Zde se věnoval především metodologii výzkumu, léčbě a prevenci problémů způsobených užíváním návykových látek a narativní psychologii aplikované na práci s filmem.
V roce 2005 byl jmenován vedoucím nově vzniklého Centra adiktologie Psychiatrické kliniky 1. LF UK v Praze. Po sloučení Centra adiktologie PK a Oddělení pro léčbu závislostí VFN (U Apolináře) vznikla samostatná Klinika adiktologie (leden 2012), kde doposud vykonává funkci přednosty kliniky. Od roku 2008 působí kontinuálně ve funkci proděkana 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze pro nelékařské studijní programy. V letech 2016-2018 působil ve funkci prezidenta Mezinárodní asociace editorů adiktologických časopisů (ISAJE).
V roce 2016 se stal zakládajícím členem mezinárodní asociace univerzit vzdělávajících adiktology (ICUDDR), kde byl v roce 2017 po řádné registraci této mezinárodní organizace zvolen jejím historicky prvním prezidentem.
Je členem vědecké rady Univerzity Karlovy v Praze a členem vědecké rady ministra zdravotnictví ČR.
„Studium v porevolučním období bylo spojeno s neobvyklou dobou a kontextem. Mojí třídní učitelkou tehdy na GT byla Maria Štemberová, která mi pomáhala pro mě někdy docela složité situace zvládat s velkou tolerancí a pochopením. Dodnes mi symbolizuje dámu v tom nejlepším smyslu slova, která držela hranice a nenechala nás školu zcela rozložit. S velkou částí pedagogů jsem tehdy příliš dobře nevycházel, ale velmi zvláštní vztah jsem měl s dr. Vojtěchem Hanusem a dr. Daliborem Houbalem.
Dr. Hanus mi poskytl skvělou oporu a pomohl vytvořit či spíše dotvořit vztah k jazyku a literatuře, později se mezi námi vytvořila dokonce mnohaletá spolupráce na jazykových korekturách časopisu Adiktologie, který jsem vydával od roku 2001 (od roku 2018 je mezinárodním anglicky tištěným časopisem). Pomáhal mi s vydáním mnoha překladů a knih.
U dr. Houbala šlo o dlouhé diskuse, vysvětlování a odpovědi na moje otázky, a jeho úvod do filozofie a historie filozofie byl pro mě zásadní stavební kámen pro moje další studium. Oba mi pak moc pomohli ve čtvrtém ročníku napsat základ mé později vydané první knihy. Nakonec z ní sice vyšla jen malá část (pod názvem LSD a jiné halucinogeny), ale byl jsem na ni moc pyšný a pomohla mi dokončit proces formování mého tematického a profesního zájmu.“