Významní absolventi
Petr Velička
Co se děje, když se společnost domluví na tezi, že krása je nadstavba a prvotní je funkce a bezpečnost? Města a místa našich životů se nám odcizují a vzdalují stejně jako mezilidské vztahy v době virtuálního a mediálního smogu. Pro všechny výše uvedené stesky je architektura v pravém slova smyslu východiskem, pokud s krajinou - nejen městskou - povedeme dialog a bude nám opět partnerem, nikoliv služebníkem.
Po absolutoriu Gymnázia Tišnov 1990 -1994 vystudoval krajinářskou architekturu na Mendelu v Brně. V roce 2006 úspěšně složil zkoušky k autorizaci v oboru krajinářská architektura. V současnosti je již autorizován také v oborech architektura a územní plánování. Se svou ženou Markétou založili v roce 2004 ateliér M&P architekti – krajinářská architektura. Během 15 let byli několikrát oceněni v architektonických soutěžích a podle jejich návrhů jsou mimo jiné realizovány stavby jako je archeopark Mikulčice, náměstí v Černošíně nebo veřejná prostranství bývalých Baťových závodů v Třebíči. Park Čtyři Dvory v Českých Budějovicích získal několik ocenění a umístění na mezinárodních výstavách a obnova náměstí ve Stříbře byla mezi pěti díly z ČR nominovanými na Evropskou cenu Piranesi Award 2015 a získala i nominaci na Českou cenu za architekturu 2019. V roce 2016 se sochařem Janem Zemánkem získali odměnu v anonymní výtvarné soutěži pro Prahu 6 za návrh lavičky Ferdinanda Vaňka. V rámci svých osvětových aktivit jim v roce 2013 nakladatelství Dokořán vydalo knihu „Aleje českých a moravských zemí – Historie a současný význam“, z dalších knih jmenujme Telč v průběhu staletí, Život se stromy. Autorsky se podílel na několika dokumentárních filmech ČT, např. Bermudský poetický trojúhelník nad Vysočinou, který získal 1. místo na Evropském filmovém festivalu o umění Arts & film 2014 a 1. místo v ceně kraje Vysočina za kulturní počin 2014. V letech 2007 – 2010 byl Petr Velička členem i místopředsedou dozorčí rady ČKA. V roce 2015 byl zvolen do představenstva ČKA a v roce 2019 byl zvolen místopředsedou ČKA. S kolegy dne 27. 2. 2017 vydali Manifest Krajinářské architektury.
Filmografie dokumentů ČT:
Je to teprve, nebo už 30 let co jsem vstoupil do budovy tišnovského gymnázia poprvé. Měl jsem to štěstí, že “kádrový“ posudek na žáčka ze základní školy ve Veverské Bítýšce neměl prvním rokem adresáta a záleželo jen na výsledku přijímacích zkoušek. Politické názory v rodině a náboženská výchova přestaly hrát roli. Nastoupil jsem na čtyři roky do třídy C, obecně postupně vnímanou v procentuálním zastoupení ne zrovna jako třída premiantů. Naše třídní Jana Wágnerová se mnohdy mohla cítit v kůži hrdiny učitele z knihy pan Kaplan má stále třídu rád. Čerstvě nabytá svoboda v celostátním i osobním měřítku dávala pouze tušit, kde jsou mantinely společného, prospěšného a správného ve vztahu student - učitel. Mohu s klidem konstatovat, že tato rovnice platila oboustranně. Nejednou jsme si tyto hranice vysvětlovali v ředitelně. Na gymnáziu, když máte spíše rádi své záliby než učení, se rychle dostanete do množiny looserů, kteří ovšem mají tu výhodu, že mohou v daném okamžiku příjemně překvapit, a prací, která je koníčkem, se časem dostat mezi winners. O to víc si cením, že mi tento čas strávený na gymplu pomohl mít respekt k osobní svobodě a zodpovědnosti, kdy si za svými rozhodnutími musíte stát a mnohdy bojovat bez úspěchu.
Byl to pro mě čas kvasu myšlenek, romantiky i prvních zklamání v rovině křehkého dospívání. Pamatuji si, jak jsme s mým nejvíc nejlepším přítelem chodili s holkama do cukrárny na rakvičku a sekaný nugát a tajně mysleli na naši šachovou královnu, co randila s nějakým 21-letým starochem. Byla to doba neustálé provokace s plakáty na nástěnce hlavní budovy, kdy nejčastější následná otázka zněla, co to má jako znamenat a při odpovědi nic, následovalo, tak proč to teda děláte. Když v té době vycházel oficiální studentský časopis TIGY s redakcí zastoupenou i profesorským sborem, přidal jsem se ke skupince, která vydávala již dříve ilegální YGIT. Ten jsme později, když revoluční ročníky odešly, přetavili v „literárně kulturní revue“ SASH. Dodnes si pamatuji velkorysost profesora Hanuse, když jsme mu přinášeli povinné rozbory a referáty v rámci češtiny z našeho literárního časopisu a bavili jimi celou třídu. Další vzpomínkou jsou procházky s Mary Kleinschmidt, která přišla v našem čtvrťáku učit angličtinu jako rodilá mluvčí z USA. (později se z ní stala „Tišnovanka“). Konverzace s námi musela být utrpení, protože teprve s příchodem profesorky Marie Antlové v tomtéž roce se má angličtina dostala na jinou úroveň dorozumívání než rukama a nohama.
Když se ohlédnu, jsem rád, že v té době vznikla přátelství a kamarádství skrz nejbližší ročníky a že velkou měrou se na tom podílel nejen dramaťák a výtvarka na ZŠU, ale také každoroční příprava přehlídky třídních divadel. Naše černé divadlo“ Za pět minut dvanáct“, s motivem všedního dne studenta tišnovského gymnázia a hudbou od Pink Floyd, by se dnes jednoduše nahrálo a archivovalo na youtubu. Na dobu, kdy jsme v předmětu programování honili Karla po obrazovce slušovického počítače IQ 151 a záviděli těm šťastnějším, co měli doma ATARI 800XE, nebo se v šest ráno v nepovinné administrativě učili psát všemi deseti na mechanických psacích strojích (dodnes neumím), však můžu jen s nostalgií vzpomínat.
Uvědomuji si, že je to opravdu už 30 let, co jsem se stal na chvíli Tišnovákem. Tišnov je mi stále jedním z míst, kde se cítím doma a jsem tomu rád i díky gymplu.