Adaptační kurz pro kvintu? Ano! Aneb jak se nový třídní učitel adaptuje se třídou, která už čtyři roky funguje.
Jako každý učitel vím, že opakování je matka moudrosti. Když jsem v červnu dostala třídnictví a možnost, jet s víceletou třídou na adaptační kurz, šla jsem to toho. Že třída bude báječná, jsem nepochybovala, již od tercie je učím chemii. Všech 33 žáků se na kurz přihlásilo a těšilo se na konec prvního zářiového týdne, kdy si společně užijeme dva dny na Prudké.
Člověk míní, život (nemoc, úraz) mění, a tak se nakonec adapťáku zúčastnilo jen 29 kvintánů a učitelka. O adrenalin na akci nebyla nouze.
Začalo to už v Tišnově, kdy vlak z Brna, který mě vezl na sraz se třídou, měl 20 minut zpoždění! Ovšem třída, zkušeně čekala na nádraží, vybrané bezifekčnosti, co víc si přát. Nastoupili jsme do motoráčku a vyrazili. Protože třída již na Prudké byla v primě, tahala jsem z nich moudra, co nás čeká. Prý půjdeme od vlaku do velkého kopce, je to přece Prudká! Vzala jsem si pohodlné boty, batoh s bederákem, protože náš čeká výšlap… Ale jaké bylo pro mě překvapení, když jsme vystoupili z vlaku, přešli jsme koleje a byli v areálu! Setřela jsem suché čelo a kochala se nádherou skal, kopců, řeky, které lemují areál. V tančírně (krásný dřevěný srub) nás přivítali kolegyně Kappelová, Vašíčková a animátoři a po poučení o bezpečnosti začala vlastní adaptace. No a protože 29 je prvočíslo, dělitelné jen samo sebou a jedničkou, takový matematický autista, více než málo by se hodilo, změnit jej na 30. Takže jsem se mile ráda přidala do týmu, alespoň to nevypadalo tak, že se někam cpu, ale byla jsem moc ráda. :-)
Čtvrteční dopoledne bylo takové sportovní. Rozdělili jsme se na týmy po deseti a plnili kolečka úkolů – klávesnice (abeceda tam i zpátky i s během!), nošení míčku v kroužku na špagátku s prolézáním překážek, otočení ubrusu zatěžkaného deseti páry nohou bez přešlapu… Všechny úkoly byly o spolupráci, rozdělení rolí v týmu, vzájemné podpoře, komunikaci, ale nechyběly ani dotyky tělo na tělo. Všichni jsme to zvládli, byla legrace i zdravé soutěžení. Jakmile jsme splnili úkoly, čekal nás oběd. Po tom, co jsme rozmazlení z naší školní jídelny, jsem měla trochu obavu, abychom nedostali UHO, knedlík a nějakou podešev. Ovšem krásný den pokračoval i přes oběd. Polévku jsme si nabrali sami, podle chuti. Hlavní chod naservíroval pan kuchař. Mohli jsme si dát navíc i těstovinový salát, zeleninu z volně dostupného zeleninového baru, k pití čaj nebo vodu. Paráda. Nikdo neodcházel hladový. Následovalo ubytování v pokojíčcích a odpolední program.
Není možné, abych zde vypsala krok po kroku z nabitého programu následujícího dne a půl, čtenáře bych unudila k smrti a také bych určitě na něco zapomněla, prostě do konce pobytu vše probíhalo v podobném duchu. Pohoda, vstřícnost, ohleduplnost. Všichni jsme se zapojovali do her jak fyzických, tak her zaměřených více na psychologii (slepci, křeslo pro hosta, poskládání příběhu z karet, odpovědi ANO x NE, chůze po laně…).
Oba dny na Prudké jsem si neskutečně užila. Oceňuji to, že všichni plnili úkoly, nikdo nereptal, nikdo nepoužil možnost - STOP, i když bylo jasné, že občas někdo vystupuje ze svojí komfortní zóny, ale pro třídní kolektiv, třídní tým, zadaný úkol splní. Na adapťáku jsme fungovali jako tým a věřím, že týmem na další čtyři roky zůstaneme.
Třído kvinto, bylo to báječné a bude, děkuji vám!
