Skupinka osmi žákyň tercie s nadšením pózuje paní učitelce, fotografce, před budovou tišnovského nádraží. Čeká je dvoudenní výlet, který si samy vybraly, naplánovaly a připravily.
O hodinu později už si to štrádují z Ujčova směr Prosetín po červené turistické značce. Kopce, lesy, louky, ohrady, modré nebe a vítr ve vlasech. První den je potřeba ujít čtyřhodinovou trasu a holky nasadily závratné tempo. Těžký batoh s veškerým vybavením – spacák, stan, jídlo, voda – se pronese. Pocit, že jdou samy, že se musí spolehnout jen na sebe a neruší je žádné spojení s civilizací, si užívají plnými doušky. Jak zpětně hodnotila jedna z účastnic: „Bez těch mobilů se nedalo, kam schovat. Prostě jsme musely být spolu a bavit se jinak.“
Na konci trasy prvního dne na nás čekají a vaří si první teplé jídlo na vařiči. Stanují na nádherném místě na kopci na louce za Prosetínem, kde strávíme zbytek dne a celou následující velmi studenou noc. A je to tu, první problém, jedna skupinka se rozhodla spát pod širákem a na spacáky padla večerní rosa, jsou provlhlé, stan by se hodil, ale nevzaly si ho. Co teď? Některým nezbývá než to přečkat a drkotat zuby až do rána…
Druhý den nás rozehřála instantní kaše a paprsky slunce na modrém nebi, sbalili jsme stany a vydali se na druhý úsek cesty. Teď už je sil méně, ale trasa stejně dlouhá. Holky jdou, někde je zradilo značení, jinde je značení vedlo cestou necestou, nakonec ale s úsměvem ve tvářích zdolaly i tento úsek a došly do Víru, kde jejich putování končí. Splnily všechny podmínky náročné expedice, vykročily z komfortní zóny a navíc ta Vysočina za to prostě stojí!
