Významní absolventi
Aleš Sigmund
V hudební branži se uplatňoval v mnoha pozicích – jako skladatel, textař, kapelník, instrumentální sólista na kytaru, aranžer a po roce 1989 i jako vydavatel, hudební nakladatel a producent.
Rodák z Hrotovic (1944) přišel koncem války o oba rodiče a vyrůstal se starší sestrou u babičky v Tišnově. Na zdejším gymnáziu (tehdy jedenáctiletce) maturoval roku 1961 ve třídě profesorky Jarmily Jurkové. Již od dětských let se projevovalo jeho nejen hudební, ale i výtvarné nadání. Krátce studoval i na Střední sochařsko-kamenické škole v Hořicích, v té době však už u něj zvítězila náklonnost k hudbě. Vždyť již za tišnovských studií byl výborným a populárním kytaristou! Po návratu z vojenské služby se roku 1965 v Brně naplno zapojil do tehdejší beatové horečky, byl u počátků skupiny Vulkán se sourozenci Ulrychovými. V letech 1966-1975 pak byl s vlastní Skupinou Aleše Sigmunda hlavním partnerem Marthy a Teny Elefteriadu, pro něž složil a aranžoval řadu populárních písní. V roce l975 přesídlil do Prahy jako hudební redaktor vydavatelství Panton. V hudební branži se uplatňoval v mnoha pozicích – jako skladatel, textař, kapelník, instrumentální sólista na kytaru, aranžer a po roce 1989 i jako vydavatel, hudební nakladatel a producent. Jeho diskografie zahrnuje přes padesát položek – např. Dál než slunce vstává (1972) a Modré království (1973) z období spolupráce se sestrami Elefteriadu, Pepřenka (1977) a Zlaté kytary (2003) ho prezentují jako sólového kytaristu.
Koncem 90. let přesídlil A. Sigmund z Prahy na venkov do klidu předhůří Českého lesa. Tam se po letech vrátil k výtvarné tvorbě. Svoje zajímavé dřevěné a papírové skulptury, zejména hudební motivy, představil i v Tišnově – roku 2005 v Jamborově domě, kde se na vernisáži při hudebním programu po 30 letech opět sešel s Marthou a Tenou Elefteriadu. Do Tišnova svého dětství a jinošství se rád vracel. Jeho život, během kterého rozdával tolik potěšení a radosti, bohužel ukončila 7. listopadu 2018 autohavárie. Je pochován na novém tišnovském hřbitově pod Klucaninou, v jejíž blízkosti kdysi vyrůstal.
“Ty tři roky prožité na tišnovském gymnáziu v letech 1958-61 patří k těm nejhezčím v mém životě a zcela určitě k těm nejveselejším. V nějakých šestnácti letech stačí člověku ke štěstí málo. Svět vnímá jako svoje hřiště a život jako nekonečně krásnou šanci k vlastní zábavě a potěšení. Stačí vyběhnout do strání Klucaniny, nadechnout se vůně borovic, pohlédnout z výšky na Tišnov a nechat se houkáním vlaků z nádraží unášet ve své fantazii, kam se zlíbí… Na ty krásné časy snad ani nelze vzpomínat jenom v první osobě jednotného čísla, žili jsme kamarádstvím, samotářem jsem býval jenom při svých kreslířských a malířských toulkách přírodou a během usilovného cvičení na milovanou kytaru. (Té bylo dokonce dopřáno o přestávce do školního rozhlasu zahrát Kefurtovo Kytarové boogie; vedení školy tehdy jistě projevilo značný liberalismus nastupujícímu rock’n’rollu, vláčenému oficiálními kruhy všemožným bahnem.) Byli jsme tenkrát taková nerozlučná trojice (Jaroslav Komprs, Jan Lacina a já) a spojovala nás kromě jiného především bezuzdná záliba ve smíchu. Žili jsme ale i jinými zálibami a nebylo jich málo. Především to byla příroda a její krásy, bohatě poskytované okolím Tišnova… Lásku k flóře i fauně v nás také probouzel náš profesor biologie – tehdejší ředitel školy Dr. Václav Komárek (mezi studenty řečený Drvko) – který přesně podle Goetha více inspiroval než vyučoval, a to nám sedělo… Taky jsme hodně sportovali. Vždyť už sousedství gymnázia se sokolovnou hovoří jasně o nezničených tradicích Sokola, který měl své praporečníky například v osobách profesorů Jaromíra a Miloše Hejlů…
Krásnými zážitky byly i naše brigády – zájezdy na sběr chmelu, na sena, nebo i prázdninové brigády v lese. Koláče byly jenom za práci a široko daleko žádné Bingo tvrdící opak. Naši školu a učitele jsme měli moc rádi a měli jsme se rádi i mezi sebou – což nám vydrželo podnes...” (1995)